Makáme, snažíme se. Přesto z našich mozolu žijí jiní, konkrétně cizinci v jejich fabrik a zredukujeme a kteří si své tučné zisky posílení na konta ve svých domovských zemích. Není tajemstvím, že většina těchto nenasytných cizinců pochází z EU. Proto bylo jenom správné zavřít před těmi vydřiduchy dveře a z unie vystoupit. Takovou nesmyslnou tirádu lze před evropskými volbami častěji slyšet v prostředí tuzemských restaurací i některých politických stran. Přesto citované věty upozorňují na skutečnost, na kterou se rádo zapomíná že totiž členství Česka v EU má makroekonomický rozměr. Je totiž pravda, že méně vyspělé ekonomiky svou nevyspělosti trpí a v Evropě mezi tyto méně vyspělé země patří také ČR. Základní potíž je v tom, že ti chudší nemají dost peněz na investice, například do nových výrobních linek. Proto přicházejí bohatší podnikatelé a bankéři z cizích zemí a potřebné peníze donesou. Ovšem to nesou je pouze s tím očekáváním, že se jim budou vracet ze zisku prostřednictvím dividend. To má ovšem nepříjemné důsledky pro makroekonomiku dané země. Konkrétně z Česka odchází prostřednictvím dividend okolo 300 miliard korun ročně, tedy částka nedaleko pěti % HDP. Tyto peníze skutečně vydělají tuzemští zaměstnanci, zmizí však za hranice. Něco podobného zažívají také ostatní členské státy EU, které prošly úpadkem komunismu. Přesto v tuzemském případě šlo předloni o nejvyšší podíl na hrubém domácím produktu v celé Evropě s výjimkou Irska, které ovšem v úplně jiné situaci, protože ho jako svou základnu pro evropskou expanzi využívají americké technologické a farmaceutické firmy. Opravdu tedy děláme na cizince? Přesto je otázkou, jak se celý příběh týká. EU především vytváří jednotný hospodářský prostor, ve kterém lze obchodovat. Umožňuje tedy podnikům z vyspělejších zemí investovat v těch chudších. Postupně se tak Evropa stává společenstvím, kde výroba v zemích, jako je Česko, Maďarsko, Polsko nebo třeba Bulharsko, dotuje spotřebu silnějších států, v první řadě Německa a Francie. Není to důvod k radosti. Překonávání zaostalosti nás dovedlo k ekonomické závislosti. Navždy tak zůstanou české a moravské kraje perifériemi a budou financovat svá centra, která jsou tradičně v německy mluvících zemích. Pokud bychom to chtěli nazvat vykořisťování, pak Berlín vykořisťuje Prahu stejně jako Praha vykořisťuje most. Je co by s tím šlo dělat. To by však znamenalo proměnit zdejší periferii na nezávislý subjekt, na jakési nové centrum, které se už dokáže obejít bez neustálého dohledu z ciziny. To se však neděje, protože rovnoprávnými partnery těch zlých cizinců jsme se dosud nestaly. S investicemi nadále zaostáváme a stejně tak se znalostí jazyků. Dlouhodobou neudržitelnost takového modelu přiznává samotná EU prakticky tím, že se snaží posílat dotace z bohatších zemí těm chudším. Nejsou to malé peníze. Loňský přebytek dotací před odvody do Bruselu činil v tuzemském případě 90 miliard korun. Díky tomu loni přišlo Česko ve prospěch cizině nakonec pouze o 200 miliard. Vzhledem k velikosti ekonomiky to už byla lepší bilance než v Polsku. S evropskými dotacemi ovšem nastává další potíž. Často se z nich totiž financují projekty nebo aktivity, které tuzemské ekonomice ani společnosti neprospívají. Nehledě k tomu, že sami Češi utrácejí za zbytečnosti. Pokud tedy chceme na údajně nesnesitelných poměrech v EU něco volbách změnit, tak poslat do Bruselu politiky, kteří zajistí, že evropské dotace zamíří tam, kde pomohou překonat naší už chronickou zaostalost.