Společnému zasedání ministrů zahraničí a obrany 27 členských států EU se říká v evropském žargonu Jambor. Od toho pondělního se čekala zásadní oznámení o navýšení vojenské pomoci Ukrajině, zejména systému protivzdušné obrany. Tím spíše, že političtí lídři stejných zemí se ve čtvrtek v Bruselu shodli na naléhavé potřebě takové pomoci. Ministři měli tento politický pokyn přetavit v realitu. Nestalo se však nic. Hora porodila myš. Šéf evropské diplomacie Josep Borrell je špatně. Neskrýval rozladění, protože neměl v podstatě co oznámit. Nemám v Bruselu žádné patrioty mají členské státy. Jen na nich, jak se rozhodnou na říkal před novináři po mnohahodinovém jednání, které se týkalo hlavně urgentní ukrajinské žádosti o dodávku dalších protivzdušných systémů Patriot a raket do nich. Výsledek se však blíží nule. Německo, které minulý týden slíbilo Ukrajině jeden systém Patriot, se postavilo do čela skupiny zemí, která má tyto zbraně opatřit. Zatím však nepřesvědčilo ani jedinou. Vedle Německa je mají ve výzbroji Polsko, Rumunsko, Řecko, Španělsko a Nizozemsko. 1. 2 jmenované jsou ovšem na linii dotyku s Ruskem. Řecko argumentuje potřebou odrazovat Turecko. Španělsku namítá, že je jeho povinností bránit jižní křídlo NATO. Nizozemský ministr se vyjádřil neurčitě Francie své systémy potřebuje k ochraně početných jaderných elektráren. Opět se ukázalo, že Evropané vynikají v nesouladu mezi slovy a činy. Jakoby se potvrzovali obavy, že jakmile se Spojené státy rozhodnou obnovit svou pomoc Ukrajině, což se víceméně stalo o víkendu. Evropská snaha ochabne, a to navzdory předpovědi předsedy Evropské rady Michela, že nové dodávky jsou cituji otázkou týdnů, ba dnů. A také varování šéfa ukrajinské diplomacie Kuleba, který ministrům pověděl, že jeho země zajisté vítá rozhodnutí americké sněmovny reprezentantů, ale myslí si, že my v Evropě nesmíme polevit. Proti podezření z laxnosti EU se ohradila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Připomněla, že dosud EU a její členské země uvolnily ve prospěch Ukrajiny na 100 miliard eur a budou pokračovat. Řekla jsem prezidentu Bidenovi, že americké rozhodnutí podnicích Evropu, aby navýšila svou vojenskou pomoc Ukrajině, oznámila optimisticky a dodala obvyklé budeme při Ukrajině stát tak dlouho, jak bude třeba. Tato slova svědčí na jedné straně o chvályhodném odhodlání, ale na druhé o jistém tápání, protože nejsou v souladu s tím, jak momentálně země Unie na ukrajinské potřeby reagují. EU, tedy ani von der Leyenová nemá žádné pravomoci v oblasti obrany, která je výlučně věcí členských zemí. Přesto Evropská komise a další instituce hrají a chtějí hrát vzhledem k napjaté situaci významnou roli. Dostávají se tak do křížku se Severoatlantickou aliancí, která dosud do značné míry shánění a dodávky zbraní Ukrajině koordinovala v rámci tzv. Rams finské skupiny. Řevnivost mezi EU a NATO má dlouhou tradici, je vlastně trvalkou evropské politiky. Právě ruský vpád na Ukrajinu odhalil nesmyslnost tohoto pnutí. Většina členů EU jsou zároveň členy NATO a jejich nové obranné úsilí se členstvím v obou organizacích nijak nekomplikuje. Oběť naopak podporují. Bylo by skutečně na škodu, kdyby s celkovou akceschopnost, už tak váhavou, podvazovala právě nesmyslná konkurence obou organizací.